We're accustomed to glamour in London SE26: Kelly Brook and Jason Statham used to live above the dentist. But when Anouska Hempel's heels hit the cracked cement of the parking space outside my flat, it's hard not to think of those Picture Post photographs of royalty visiting bombed-out families during the second world war. Her mission in my modest tract of suburbia is, however, about more than offering sympathy. Hempel—the woman who invented the boutique hotel before it bore any such proprietary name—has come to give me information for which, judging by the spreads in interiors magazines and anxious postings on online DIY forums, half the property-owners in the Western world seem desperate: how to give an ordinary home the look and the vibe of a five-star, £750-a-night hotel suite. To Hempelise, in this case, a modest conversion flat formed from the middle slice of a three-storey Victorian semi.
"You could do it," she says, casting an eye around my kitchen. "Anyone could do it. Absolutely no reason why not. But there has to be continuity between the rooms. A single idea must be followed through." She looks out wistfully over the fire escape. "And you'd have to buy the house next door, of course." That's a joke. I think.
...
It's worth pausing, though, to consider the oddness of this impulse. The hotel room is an amnesiac space. We would be troubled if it bore any sign of a previous occupant, particularly as many of us go to hotels in order to do things we would not do at home. We expect a hotel room to be cleaned as thoroughly as if a corpse had just been hauled from the bed. (In some cases, this will actually have happened.) The domestic interior embodies the opposite idea: it is a repository of memories. The story of its inhabitants ought to be there in the photos on the mantelpiece, the pictures on the wall, the books on the shelves. If hotel rooms were people, they would be smiling lobotomy patients or plausible psychopaths. | V Londýnském obvodu SE26 jsme na okouzlující styl zvyklí:. Kelly Brook and Jason Statham zde bydlívali nad zubařem. Když ale podpatky Anoušky Hempelové uhodily o popukaný cement parkoviště před mým bytem, jen těžko si lze nevybavit fotografie časopisu Picture Post, zobrazující královskou rodinu na návštěvách u rodin z rozbombardovaných přístřeší během druhé světové války. Avšak její poslání v mém skromném kousku předměstí obnáší více než sympatie. Hempelová - žena která vynalezla boutique hotel ještě dříve než existoval pod autorizovaným názvem, mi přišla dát rady které, soudě podle obrazových dvoustránek v časopisech vnitřního návrhářství a dychtivých příspěvků na online fórech pro samouky, si polovina majitelů nemovitostí toužebně přeje dostat: jak dát všednímu obydlí vzhled a atmosféru pětihvězdičkového hotelového apartmá, ₤750 za noc. Zhempelizovat, v tomto případě jde o malý zrekonstruovaný byt jenž vznikl ze středního části třípatrového vikroriánského půldomku. “Povedlo by se ti to, říká , rozhližejic se po mé kuchyni. “Komukoliv by se to povedlo. Není absolutně žádný důvod, proč ne. Ale mezi místnostmi musí být návaznost. Tím vším se musí prolínat jeden základní pojem.” Zadumaně hledí ven, za požární schodiště. “No a samozřejmě bys musel koupit vedlejší dům.” Vtip, myslím si. … Podivnost tohoto podnětu ale stojí za pozastavení. Prostory hotelových pokojů jsou pusté. Vadilo by nám, kdyby vydávaly jakékoliv svědectví o svých předešlých hostech, obzvláště když mnozí z nás chodí do hotelů z jiných důvodů než domů. Očekáváme, že hotelová místnost bude nablýskaná tak důkladně, jako kdyby z jejího lůžka byla právě odsunuta mrtvola. (V některých případech tomu tak skutečně bude.) Interiér domova ale ztělesnuje opačnou myšlenku: je to úschovna vzpomínek. Životy jeho obyvatel by k nám měly promlouvat z fotografií na římse krbu, z obrázků na stěnách, z poliček knihovny. Hotelové pokoje by v lidské podobě zosobňovaly usmívající se zlobotomizované pacienty nebo věrohodné psychopaty.
|