We're accustomed to glamour in London SE26: Kelly Brook and Jason Statham used to live above the dentist. But when Anouska Hempel's heels hit the cracked cement of the parking space outside my flat, it's hard not to think of those Picture Post photographs of royalty visiting bombed-out families during the second world war. Her mission in my modest tract of suburbia is, however, about more than offering sympathy. Hempel—the woman who invented the boutique hotel before it bore any such proprietary name—has come to give me information for which, judging by the spreads in interiors magazines and anxious postings on online DIY forums, half the property-owners in the Western world seem desperate: how to give an ordinary home the look and the vibe of a five-star, £750-a-night hotel suite. To Hempelise, in this case, a modest conversion flat formed from the middle slice of a three-storey Victorian semi.
"You could do it," she says, casting an eye around my kitchen. "Anyone could do it. Absolutely no reason why not. But there has to be continuity between the rooms. A single idea must be followed through." She looks out wistfully over the fire escape. "And you'd have to buy the house next door, of course." That's a joke. I think.
...
It's worth pausing, though, to consider the oddness of this impulse. The hotel room is an amnesiac space. We would be troubled if it bore any sign of a previous occupant, particularly as many of us go to hotels in order to do things we would not do at home. We expect a hotel room to be cleaned as thoroughly as if a corpse had just been hauled from the bed. (In some cases, this will actually have happened.) The domestic interior embodies the opposite idea: it is a repository of memories. The story of its inhabitants ought to be there in the photos on the mantelpiece, the pictures on the wall, the books on the shelves. If hotel rooms were people, they would be smiling lobotomy patients or plausible psychopaths. | Na londýnské adrese SE26 jsme na půvab zvyklí: Kelly Brooková a Jason Statham bydleli nad zubařskou ordinací. Když však vidím podpatky Anousky Hempelové na rozpraskaném cementu parkoviště před svým bytem, neubráním se vzpomínce na fotografie časopisu Picture Post z návštěvy členů královské rodiny ve vybombardovaných domech za druhé světové války. Do mého skromného kousku předměstí však nepřišla jen proto, aby projevila soucit. Hempelová, žena, která vynalezla butikový hotel dřív, než se mu tak začalo říkat, přišla, aby mi poskytla informace, po kterých, soudě podle velkých článků v časopisech o bydlení a toužebných příspěvků uživatelů na online kutilských fórech, zdá se polovina majitelů nemovitostí na Západě zoufale touží: jak obyčejnému domu dodat vzhled a atmosféru apartmá v pětihvězdičkovém hotelu, kde noc stojí 750 liber. V tomto případě, jak „zhempelizovat“ skromný přestavěný byt, který vznikl z prostřední části třípatrového viktoriánského půldomku. „Dokázal byste to,“ řekla, když se podívala na mou kuchyni. „Kdokoliv by to dokázal. Neexistuje vůbec žádný důvod proč ne. Ale mezi pokoji musí být návaznost. Bytem musí prostupovat jediná myšlenka.“ Posmutněle se podívala směrem k požárnímu východu. „A samozřejmě byste si musel koupit sousední dům.“ To je vtip. Myslím. … Stojí za to se pozastavit nad podivností tohoto podnětu. V hotelovém pokoji dochází ke ztrátě paměti. Byli bychom znepokojeni, kdyby v něm byly nějaké stopy po předchozích obyvatelích, především proto, že mnozí lidé chodí do hotelu, aby v něm dělali věci, které doma nedělají. Očekáváme, že hotelový pokoj bude uklizený tak důkladně, jako by z postele právě vytáhli mrtvolu. (V některých případech to bude i pravda.) Interiér bytu ztělesňuje opačný přístup: představuje archiv vzpomínek. Příběh jeho obyvatel by tu měl být přítomen ve fotografiích na krbové římse, v obrázcích na zdech, v knihách na poličkách. Kdyby hotelové pokoje byly lidmi, byli by buď pacienty po lobotomii, nebo přesvědčivými psychopaty.
|