ProZ.com translation contests »
1st Annual ProZ.com Translation Contest: "Awakening" » English to Czech » Entry #6536

Source text in English

Translation #6536

Heathrow Airport is one of the few places in England you can be sure of seeing a gun. These guns are carried by policemen in short-sleeved shirts and black flak-jackets, alert for terrorists about to blow up Tie-Rack. They are unlikely to confront me directly, but if they do I shall tell them the truth. I shall state my business. I’m planning to stop at Heathrow Airport until I see someone I know. (...)

Astonishingly, I wait for thirty-nine minutes and don’t see one person I know. Not one, and no-one knows me. I’m as anonymous as the drivers with their universal name-cards (some surnames I know), except the drivers are better dressed. Since the kids, whatever I wear looks like pyjamas. Coats, shirts, T-shirts, jeans, suits; like slept-in pyjamas. (...)

I hear myself thinking about all the people I know who have let me down by not leaving early on a Tuesday morning for glamorous European destinations. My former colleagues from the insurance office must still be stuck at their desks, like I always said they would be, when I was stuck there too, wasting my time and unable to settle while Ally moved steadily onward, getting her PhD and her first research fellowship at Reading University, her first promotion.

Our more recent grown-up friends, who have serious jobs and who therefore I half expect to be seeing any moment now, tell me that home-making is a perfectly decent occupation for a man, courageous even, yes, manly to stay at home with the kids. These friends of ours are primarily Ally’s friends. I don’t seem to know anyone anymore, and away from the children and the overhead planes, hearing myself think, I hear the thoughts of a whinger. This is not what I had been hoping to hear.

I start crying, not grimacing or sobbing, just big silent tears rolling down my cheeks. I don’t want anyone I know to see me crying, because I’m not the kind of person who cracks up at Heathrow airport some nothing Tuesday morning. I manage our house impeccably, like a business. It’s a serious job. I have spreadsheets to monitor the hoover-bag situation and colour-coded print-outs about the ethical consequences of nappies. I am not myself this morning. I don’t know who I am.
Letiště Heathrow je jedním z mála míst v Anglii, kde s jistotou spatříte zbraně. Nosí je při sobě policisté v košilích s krátkými rukávy a v černých neprůstřelných vestách, co jsou ve střehu před teroristy, kteří by náhodou chtěli vyhodit do povětří Tie-Rack. Je málo pravděpodobné, že se obrátí přímo na mě, ale pokud se tak stane, pak jim povím pravdu. Vyložím jim svůj případ. Plánuji čekat na Letišti Heathrow, dokud nespatřím někoho známého. (...)

Překvapivě jsem po třicetidevíti minutách čekání nikoho známého nespatřil. Ani jediný človíček, nikdo mě nezná. Jsem asi tak anonymní jako šoféři se svými univerzálními jmenovkami (některé znám příjmením), až na to, že šoféři mají lepší ohoz. Od té doby, co přišly děti, cokoli mám na sobě, vypadá jak pyžamo. Kabáty, košile, trika, džíny, obleky – jak včerejší pyžamo. (...)

Slyším se přemýšlet o všech lidech, co znám, kteří mě nechali na holičkách, jelikož v úterý časně ráno neodletěli do některé z atraktivních evropských destinací. Mí bývalí kolegové z pojišťovny musí být pořád ještě přibití ke svým pracovním stolům, přesně tak jak jsem to předpovídal v době, kdy jsem byl sám přibitý a ztrácel čas, neschopen se usadit, zatímco Ally se vytrvale posouvala vpřed, získala doktorát a své první místo výzkumné pracovnice na Univerzitě v Readingu, první povýšení. (...)

Naši současní dospěláčtí známí, kteří mají seriózní zaměstnání - a já tudíž napůl čekám, že se tu každou chvilku mohou objevit -, mi říkají, že péče o domácnost je dokonale řádnou prací pro muže, i odvážného. Ano, je mužné zůstat doma s dětmi. Tito naši přátelé jsou především Allyini známí. Zdá se mi totiž, že já už vůbec nikoho neznám. Daleko od dětí a letadel nad hlavou se slyším myslet a poslouchám myšlenky skuhrala. To není zrovna to, co jsem doufal, že uslyším. (...)

Začnu plakat, žádné grimasy či vzlykot, jen velké tiché slzy, jež se kutálí z mých tváří. Nechci, aby mě někdo viděl plakat, poněvadž nejsem ten typ, který se složí na Heathrow takhle v úterý zrána. Starám se o dům na stoprocent, jako o byznys. Není to seriózní zaměstnání. Mám tabulky na monitorování stavu sáčku mého vysavače a barevný protokol o morálních důsledcích dětských plínek. Dneska ráno nejsem sám sebou. Nevím, kým jsem. (...)