ProZ.com translation contests »
1st Annual ProZ.com Translation Contest: "Awakening" » English to Czech » Entry by Marek Buchtel

Source text in English

Translation by Marek Buchtel (#7513) — Winner

Heathrow Airport is one of the few places in England you can be sure of seeing a gun. These guns are carried by policemen in short-sleeved shirts and black flak-jackets, alert for terrorists about to blow up Tie-Rack. They are unlikely to confront me directly, but if they do I shall tell them the truth. I shall state my business. I’m planning to stop at Heathrow Airport until I see someone I know. (...)

Astonishingly, I wait for thirty-nine minutes and don’t see one person I know. Not one, and no-one knows me. I’m as anonymous as the drivers with their universal name-cards (some surnames I know), except the drivers are better dressed. Since the kids, whatever I wear looks like pyjamas. Coats, shirts, T-shirts, jeans, suits; like slept-in pyjamas. (...)

I hear myself thinking about all the people I know who have let me down by not leaving early on a Tuesday morning for glamorous European destinations. My former colleagues from the insurance office must still be stuck at their desks, like I always said they would be, when I was stuck there too, wasting my time and unable to settle while Ally moved steadily onward, getting her PhD and her first research fellowship at Reading University, her first promotion.

Our more recent grown-up friends, who have serious jobs and who therefore I half expect to be seeing any moment now, tell me that home-making is a perfectly decent occupation for a man, courageous even, yes, manly to stay at home with the kids. These friends of ours are primarily Ally’s friends. I don’t seem to know anyone anymore, and away from the children and the overhead planes, hearing myself think, I hear the thoughts of a whinger. This is not what I had been hoping to hear.

I start crying, not grimacing or sobbing, just big silent tears rolling down my cheeks. I don’t want anyone I know to see me crying, because I’m not the kind of person who cracks up at Heathrow airport some nothing Tuesday morning. I manage our house impeccably, like a business. It’s a serious job. I have spreadsheets to monitor the hoover-bag situation and colour-coded print-outs about the ethical consequences of nappies. I am not myself this morning. I don’t know who I am.
Letiště Heathrow je jedním z mála míst v Anglii, kde určitě uvidíte zbraně. Mají je policisté, kteří přes košile s krátkými rukávy nosí neprůstřelné vesty a pečlivě sledují, jestli se nějaký terorista nechystá vyhodit jeden z butiků do vzduchu. Pochybuji, že by mě chtěli zastavit, ale pokud to udělají, řeknu jim pravdu. Řeknu jim, co se chystám udělat. Chci na Heathrow zůstat, dokud neuvidím někoho známého. (...)

Kupodivu už čekám devětatřicet minut a neviděl jsem jediného člověka, kterého bych znal. Nikoho. A nikdo ani nezná mě. Jsem stejně anonymní jako řidiči s univerzálními jmenovkami (některá příjmení znám). S tím rozdílem, že řidiči jsou lépe oblečeni. Už odmala na mně každé oblečení vypadá jako pyžamo. Kabáty, košile, trička, džíny, obleky – všechno vypadá jako použité pyžamo. (...)

Moje myšlenky se točí okolo všech těch lidí, kteří mě nechali na holičkách, protože se v úterý ráno nevydali do žádného z nádherných evropských měst. Bývalí kolegové z pojišťovny určitě pořád trčí u svých stolů, přesně jak jsem jim předpovídal, když jsem tam trčel taky. Ztrácel jsem čas a nebyl schopen se usadit, zatímco Ally postupovala vytrvale dál, získala doktorát a odjela na první stáž na univerzitu v Readingu, poprvé ji povýšili.

Naši pozdější dospělí přátelé, kteří mají solidní zaměstnání a které tudíž musím každou chvíli potkat – alespoň to napůl očekávám – mi vždycky tvrdili, že být mužem v domácnosti je pro chlapa naprosto v pořádku. Že zůstat doma s dětmi je odvážné, ba přímo mužné. Jsou to především přátelé Ally. Zdá se, že já už nikoho neznám. A tady, daleko od dětí i hlučících letadel, slyším své vlastní myšlenky. Myšlenky remcala. To není to, co jsem chtěl slyšet.

Začínám brečet. Nešklebím se ani nevzlykám, jen se mi po tvářích tiše koulejí velké slzy. Nechci, aby mě někdo viděl plakat. Nejsem ten typ, který se jednoho obyčejného úterního rána sesype na letišti Heathrow. Vedu naši domácnost perfektně, skoro jako podnik. Je to solidní práce. Mám tabulky, ve kterých sleduji stav sáčků do vysavače, a barevné přehledy etických následků používání plen. Dneska to ale nejsem já. Nevím, kdo jsem.